Graffiti a metro - tady to vzniklo
Vydal Radek / Květen 10, 2008Autor:Vojtěch Štorkán
Fenomén graffiti… ač nenáviděný a potíraný, nelze mu upřít jedno - je odpovědí, reakcí na dnešní svět, společnost, architekturu. Urbanizace, nové materiály, jako beton a kov, šeď, velké, prázdné plochy bez života… taková jsou dnešní (nejen) velkoměsta. Stejně jako se málokdy občanů ptají, v jakém prostředí by chtěli žít, tak si fenomén graffiti nalezl místo jako spontánní postoj k prostředí, ve kterém dnes žijeme. Neklade si za cíl pouze asociální ničení, ve své podstatě se jedná o projev lidskosti v pustině a prázdnotě, stopu života tam, kde architekti svými projekty sídlišť, nadjezdů, podjezdů, tunelů či administrativních budov život vymýtili.
A pokud byla pro sprejery někdy nějaká plocha lákavá - přesnější slovo by bylo nábožná - byly to vždy vagóny metra. Graffiti na soupravách metra je již od pradávné minulosti této subkultury extází její seberealizace, cílem i prostředkem, symbolem i konkrétním obrazem svého tvůrce. V metru graffiti vzniklo, v tomto symbolu životnosti moderních velkoměst. Přestože je dávno pryč doba “zlatých časů”, ať již v kolébce graffiti USA či mnohem později u nás v Praze, těžko se zapomíná. Navíc, připomene-li nám ji svou křečí a vemlouvavostí čmáranec tlustým fixem na sedačce či dveřích.
Graffiti, které dnes známe ponejvíce jako nesrozumitelné obrazce na zdech, vzniklo v 70. letech 20. století v New Yorku. Jakýsi místní mladík v reakci na anonymní davy, přelévající se tímto megaměstem, “vynalezl” svéráznou možnost, jak na sebe upozornit, vystoupit z davu, zavolat “tady jsem byl já, já žiju, existuju”. Začal po sobě zanechávat specifické značky, vytvořené nejprve fixem - “Taki183” byl tím prvním, kdo začal psát svůj pseudonym po vagónech metra a následně ulicích New Yorku. A jelikož šlo činnost nadmíru zábavnou a umožňující jistou seberealizaci jiným teenagerům, tento fenomén se rychle rozšířil. Brzy pisatelé “tagů” objevili sprejovou barvu jako možnost rychle a výrazně popsat velkou plochu, začali svá jména všelijak graficky vylepšovat, obohacovat o palety barev a složité písmové struktury, to vše dávali všanc zpočátku udiveným očím obyvatel.
Fenomén graffiti přišel náhle, nezastavitelně a nepodchytitelně, stejně jako kdysi hnutí hippies jako reakce na vývoj či stav společnosti, která se jistým skupinám nezamlouvala… na rozdíl od zmíněného hnutí však přežil a byl s to se vyvíjet, nalézat nové stoupence a obdivovatele. Žije již třetí dekádu svého života a nic nenasvědčuje jeho zániku, naopak - jak přibývá betonové šedi a periférie měst se po večerech vylidňují, každým postaveným moderním domem vznikne spousta ploch, jako možností pro sprejera, jak vyjádřit sebe sama - svou duši, zmítanou rozbouřenou hladinou hormonů, volajícího do světa: “jsem tady!”. Stejně tak může jít o seriózního graffiti umělce, prezentujícího svůj um, ve snaze oživit tu šeď a vložit do ní odkaz. Třeba ho zítra semele konzumní společnost, zestárne a odroste - ten odkaz po něm třeba zůstane, možno i dlouhá léta, jako memento mládí a doby, kdy není nutno dělat kompromisy a brát ohledy na většinovou společnost.
Život sprejera může být krátký, ale pokud jednou jedinkrát vjede “jeho” vagón do stanice před pohledy lhostejných anonymních obyvatel, měl pro něj smysl… metro je na rozdíl od zdi živé, je to živoucí organismus, ovlivňující životy lidí a celého města. Co se na něm objeví, budou moct vidět tisíce lidí… pro sprejera ta největší výzva. Graffiti dělá proto, aby bylo co nejvíce vidět. Proto často vybírá frekventovaná místa, vpadne na ně pod rouškou noci, vzrušené tahy a charakteristické syčení spreje, aby druhý den plocha zářila svou novou podobou a žila, zářila barvami tam, kde ještě včera byla šeď.
Praha: zrození fenoménu
Praha graffiti jako takové zná již dávno, možná od doby, kdy se u nás prodal první sprej. Původně ve formě vulgárních či politických nápisů, stejně jako snad ve všech oblastech znamenal zásadní zlom listopad 1989. Spolu s přívalem toho dobrého i špatného se k nám dostaly i graffiti. Těžko dnes zjistit, kdy se u nás objevil první opravdový tag (podpis) či piece (velký barevný obrazec, jak ho známe), co je však jisté, je první výskyt graffiti na vozech metra. Jednoduše proto, že pomalovat metro není jako vzít sprej a malovat někde v zákoutí na zeď, vyžaduje to skutečnou vůli a snahu, zkrátka brát to vážně - stejně jako se s jistou vážností braly ze strany dopravce zabezpečovací opatření proti vniku osob do prostor metra. Ne, stříkat na metro již byla vyšší sféra a proto nedílně souvisí s organizovaností tvůrců do tzv. crews, neboli skupin. Crew lidí, kteří to s graffiti myslí vážně, nemůže kolejová vozidla a zejména metro svým zájmem minout.
Crew, která spustila lavinu pomalovaných meter, byla dnes již legendární CSA (znamená snad “Czech Street Art“), jejíž základní členové, jako byli zejména Rich a O´Nail, rozpoutali svou aktivitou na tomto poli vlnu zájmu jak ze strany obyčejných Pražanů, tak sdělovacích prostředků a státních úřadů včetně bezpečnostních složek. Otázky “o co jde, kdo jsou ti, kteří graffiti dělají” brzy vystřídala nevraživost k čerstvě pomalovanému městu a přirovnávání tvůrců graffiti k čistokrevným vandalům, přesně tak jejich počínání klasifikovaly i tehdejší zákony. Strach byl však tím, co CSA brali pouze jako adrenalinovou složku a pilná práce sprejerů začala měnit tvář města. Graffiti vstoupilo do života Pražanů ve velkém a nedílně tak do prostor a vagónů metra. Mohli ho ignorovat, stejně jako na něj nadávat či ho potajmu schvalovat - ale to bylo těm mladým lidem zcela lhostejné. Graffiti, to byl jejich výraz svobodomyslnosti, nepodléhající nějakým regulacím či nařízením. A není divu, že byl lákavý i pro ostatní a tak řady sprejerů utěšeně rostly.
Pražské metro: věčná výzva pro sprejery
Jak již bylo řečeno, pomalovat vagón metra, to není jako pomalovat zeď. První překážkou je fakt, že soupravy se jaksi pohybují, což pro sprejery znamenalo nutnost nalézt místo, kde vagóny stojí, pokud možno nehlídány. Velmi záhy objevili depa pražského metra, prvním z nich, které je známo jako cíl tvůrců graffiti, byla odstavná kolej u stanice metra Kačerov. Ta začala být z pohledu vedení metra tak nechvalně známá, že zajistilo monitorování místa bezpečnostní službou. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat - úspěšný zátah, kdy se podařilo lapit 4 mladistvé sprejery ve vestibulu metra Kačerov při návratu z “akce”, znamenal nutnost hledat nová místa a zejména, zlepšit organizaci a postupy. Již nestačilo překonat nějaký plot a v klidu “pracovat”. Crews byly zpřísňujícími se bezpečnostními opatřeními nuceny stát se skutečnými duchy, kteří mají v malíčku všechny slabiny ostrahy dep.
Postupem času ustoupili CSA do ústraní a na jejich místa nastoupila spousta mladé krve. Nyní hovoříme o boomu graffiti u nás, ohraničeném půlí roku 1994 a konče cca rokem 1996. Sprejů se v této době chopila velká skupina zcela nesourodých lidí, která ovšem měla cosi společné - crews si mezi sebou vzájemně konkurovaly, čí výtvory budou více vidět. Stala se podobná situace, jako kdysi v USA - lákadlo být tou nejlepší a nejznámější crew znamenalo nutnost podnikat doslova sebevražedné akce, malovat na nejpodivnější a nejnedostupnější místa ty největší obrazy… a metro pochopitelně nezůstalo ušetřeno. Z této doby pochází maximum pomalovaných vagónů, což také vybičovalo vedení dopravce k rázným činům. Obě “strany” sahaly ke skutečně tvrdým prostředkům, které si ničím nezadaly s tvrdým přístupem např. v USA či Německu. Nepomáhalo chytat sprejery, beroucí depa doslova útokem. Na místo jednoho chyceného druhý den nastoupili hned dva a nejen to, i ti chycení se záhy vraceli.
Kupříkladu jistá pražská crew šla po vagónech metra skutečně “natvrdo”. Objevili jisté depo, kde se dalo malovat celkem nerušeně, ale nejen to. Prosákly kdysi informace, že na “akce” chodí doslova jako útočná skupina, kterou mají doprovázet jacísi “ninjové” - mladíci cvičení v nějaké formě japonského bojového umění, kteří skutečně nemají strach fyzicky napadnout ostrahu objektu, stejně tak že zřídili precizní hlídky, upozorňující na cokoliv podezřelého. Během působení této crew vyjela skutečně málokterá souprava na trase A bez kreseb na stěnách vagónů, a že nešlo o nic skromného. Vyjely i nyní již legendární “whole cars” (vagóny postříkané po celé ploše včetně oken), které již posunuly graffiti v pražském metru do absolutna. Byla to doba extáze graffiti, kdy se původně zcela undergroundová záležitost pár desítek lidí, co se osobně znali, vyvinula v jakousi součást skateboardové/hip-hopové kultury, s čímž souvisel i vznik prvních skutečných graffiti časopisů a dokonce obchodů, majících speciální sortiment barev i pomůcek pro graffiti (jako byly zejména trysky na spreje, jelikož k balení přidávané nejsou pro účel graffiti vhodné). Největší vliv však nelze upřít seriálu o graffiti, který začal vycházet v celkem nevýrazném časopisu pro mladé “Popstar“.Ten byl psán skutečně erudovaně a reagoval na činnost skutečných pražských sprejerských špiček, jako byla crew TCP. Nelze nezmínit ani dlouhodobou “družbu” s německými, ponejvíce berlínskými writery, kteří s chutí podnikali nájezdy na Prahu, doprovázeni svými místními protějšky.
Je otázkou, zda toto zpopularizování přineslo graffiti další expanzi či naopak, odsoudilo ho k agónii, která obvykle přichází s přílivem mas do nějaké původně omezené subkultury. Spíše vstoupilo do podvědomí pražských a potažmo českých teenagerů jako jistá možno seberealizace a proto nebylo nějakého většího města či části Prahy, kde by člověk nenarazil na nějaké místní writery. Jiná situace ovšem začala být v metru - bylo pouze otázkou času, kdy DP najde účinné postupy proti sprejerům. Kromě zpřísněné ostrahy však největšího spojence nalezl ve speciálním nátěru, který dramaticky snižoval náklady i pracnost odstranění graffiti jak z vagónů, tak ze sloupů ve stanicích. Úvaha byla prostá - nebudou-li výtvory sprejerů vidět, přestane je ta riskantní činnost bavit, protože po ní jaksi nepřijde to zadostiučinění, ten pocit pramenící z příjezdu jimi pomalovaného vagónu do stanice před zraky stovek cestujících. Jinou historií je start používání doslova brutálních postupů sprejery, odkoukaných od berlínských “kolegů” - rytí tagů do skel i kamene pomocí diamantových hrotů. Takové výtvory pochopitelně odstranit není možné bez výměny celého skla, je zde ovšem cítit ta hranice, za kterou namísto jistého “obživování prostoru” přichází skutečný vandalismus a ničení.
Ještě později byl dokonce odsouhlasen zákon, speciálně zpřísňující postihy právě za graffiti a to včetně možnosti odnětí svobody. Stát tedy v reakci na pomalovaná města přistoupil k represivnímu přístupu, jelikož graffiti neubývalo a dlužno dodat, že asi hned tak nezmizí.
Graffiti v metru dnes
Přestože barvy z vagónů metra již téměř vymizely, prostory metra pozornosti sprejerů neunikají. Pronikají tam, kde budou jejich výtvory vidět z projíždějících souprav, v široké míře používají tlustých fixů k “tagování” po interiérech vlaků, plus ryjí do skla výše zmíněnými diamanty svoje nesrozumitelné tagy. Fenomén graffiti v metru žije dál, jen se přizpůsobil době a situaci. A metro, hybatel velkoměsta a jeho symbol, bude vždy lákat sprejery svou architekturou a dynamičností. Stejně tak graffiti nemizí z měst, naopak, s dalším postupem přeměny center měst v administrativní a obchodní komplexy bude k dispozici spousta další šedi a ta bude vždy lákat k pomalování. Ať již bude pojímáno jako protest, vyjádření politického názoru či umění, bude žít s námi, protože ať si to již přejeme či ne, nedílně patří k tváři dnešního města, stejně jako bezdomovci, agresivní reklamy, taxíky, neóny, prostitutky, naleštěné mercedesy a novodobě i chrámy konzumu - hypermarkety a multikina.